Uvězněna ve "svém" bytě

Pokaždé, když si myslíte, že už všechno znáte a tudíž Vás nic nepřekvapí, stane se něco, co Vás vyvede z tohoto naprostého omylu.

Tak tomu bylo i s mladou cestovatelkou z Toronta, která do našeho apartmánu zavítala na prodloužený víkend. Původně jsem si pro Vás malovala úžasný článek, ve kterém se s Vámi podělím, co mladou Kanaďanku motivovalo, aby odjela z Kanady do Itálie a tam začala pracovat. Miluji Kanadu, zejména Toronto, a tak jsem se těšila, až si během odpoledne společně sedneme a ona mi nastíní její příběh. Nakonec byl ale její pobyt o něčem trochu jiném.

Byl pátek půl páté odpoledne a já se vracela z práce domů. U dveří našeho bytu jsem už z dálky rozpoznala drobnou postavu našeho kanadského hosta. „Oh, to je skvělé, že jsi tady.“ vyhrkla a dodala, že má problém s klíči a nedaří se jí dostat do bytu. V hlavě jsem si přehrála již známý scénář ze Žižkova. Do zámku jsem zatlačila klíč, otočila jím a... světe div se, fungoval. Chudák Diana se cítila trapně a začala se omlouvat. Po stopadesáté jsem jí odvětila, že se přeci nic nestalo, a že se nemá za co omlouvat a raději jí nechala, aby si odemykání ještě jednou vyzkoušela. Vše bylo v pořádku, a tak jsme se společně odebrali do kuchyně.

Mladá Toronťanka mi vyprávěla, jaký měla den, co navštívila a já jí na oplátku doporučila, kam by mohla zajít na večeři a co by určitě měla během svého pobytu ještě vidět. Diana byla jeden z nejmilejších hostů, který k nám zavítal. Vadou na kráse byl pouze fakt, že než jsem si zvykla na její extrémně rychlou řeč, podařilo se mi zachytit přibližně 60 % obsahu. Mohla bych Vám tedy vyprávět úžasný barvitý příběh plný detailních poznámek, jak je život novináře namáhavý a jak práce v novinách probíhá. Bohužel by ale tak úplně nebyl založen na pravdě, a tak Vás namísto toho raději nasměruji k tomu, co následovalo.

V Praze jsme s přítelem strávili páteční večer a druhý den ráno se sbalili a odjeli mimo město. Okolo poledne nás vyrušila zpráva a posléze telefon. Diana se právě chystala odejít z bytu, když zjistila, že jí dveře nejdou otevřít.

V duchu jsem se chytila za hlavu. „Vždyť jsem jí to včera učila.“ nevěřila jsem svým uším. Patrik se zmínil, že možná zamknul dveře. Diana zkusila odemknout a nic, klíč se ani nehnul... To není možné. „Třeba opravdu nejde odemknout.“ blesklo nám s Patrikem hlavou. Pravdou je, že dolní zámek zevnitř nikdy nezamykáme, a tak jsme tuto variantu nemohli s jistotou potvrdit, ale přišla nám jako pravděpodobná.

„Jak se dostane ven?“ podívala jsem se vylekaně na Patrika. „Musí jít oknem.“ pokrčil rameny. „Ježiš, to ne!“ vyděsila jsem se při představě, že si náš host ještě zlomí při této variantě nohu a budeme jí namísto vrátného volat sanitku. Začali jsme s obvoláváním všech známých v okolí. Tuto snahu ale poněkud komplikoval fakt, že byla sobota půl jedné a většina známých byla buď někde na obědě anebo úplně mimo město.

„A co obchody?“ vzpomněla jsem si na jeden malý krámek umístěný těsně vedle našeho dvorku. Vytočila jsem jejich číslo a na druhé straně se ozval mužský hlas. V minutě jsem mu vysvětlila celou situaci. „Nebojte, rád Vám pomůžu. Jenom si vezmu bundu a zavolám nazpět.“ ozvalo se na druhé straně a mě poskočilo srdíčko radostí. Dianě jsme napsali, ať čeká u okna: „Nejspíše bude problém v zámku. Za chvíli přijde pod okno pán, kterému podáš klíče a on tě odemkne.“ „Skvělé! Moc děkuji!“ plesala teď na třetí straně také Diana. Chlapík mi v minutě volal zpět: „Už jsem venku. Kam mám jít?“ „Vidíte tu branku vpravo? Potřebujeme, abyste jí prošel do dvorku...“pustila jsem se do vysvětlování. „Jakou branku? Tady žádná branka není?“ skočil mi do řeči mužský hlas, abych se následně dozvěděla, že jsem se nedovolalo na pobočku na Václavské náměstí, ale do Holešovic. „Sakra!“ to je ale smůla, zrovna takový milý pán. Na druhé pobočce nikdo telefon samozřejmě nebral, a tak jsme začali hledat další řešení.

Po chvíli se nám podařilo dovolat správci objektu, který nám předal kontakt na sousedy. „Dobrý den, je to paní Nováková...?“ zkusil své štěstí pro tentokrát Patrik. „Ano, co potřebujete?“ ozvalo se na druhé straně telefonu. Přítel jí zrekapituloval celou situaci. „Ano, jsem doma, to víte, že ji vysvobodím.“ smála se na druhé straně naše spasitelka a já se jala toho, tuto dobrou zprávu oznámit našemu hostovi. Diana paní hodila klíče a ta ji podle dohody odemkla a pustila z bytu a my jsme si pořádně oddychli. Jako omluvu jsme Dianě nabídli, aby si vybrala v kuchyni mezi víny její oblíbenou značku a sousedy, které jsme měli možnost tímto způsobem poznat, pozvali na následující večer k nám na skleničku.

V myšlenkách nás, ale trochu strašila ještě jedna drobnost: „Co nám asi člověk, který byl přes hodinu uvězněný v našem bytě, může dát za hodnocení?“ „Co myslíte?“ :-/