Nejen v Čechách roste v posledních letech trend sestavování rodokmenu. Tato činnost je populární i v Brazílii, kde identifikace alespoň 1 evropského příbuzného pak představuje pomyslnou vstupenku do bezvízového kontaktu s Evropou.
V průběhu měsíce února nám ve schránce přistála žádost od mladého páru, ve které stálo, že host studuje ve Vídni a v daném datu ho přijede navštívit přítelkyně, které by rád ukázal Prahu. Ačkoliv jméno Germanno podle nás jasně ukazovalo na německy mluvícího hosta a profilová fotografie tuto myšlenku jenom podporovala, brzy jsme zjistili, že tomu tak není.
„Vy jste z Brazílie?“ podivila jsem se při předložení hostových dokladů. „Ano.“ usmál se nás domnělý Rakušan Germanno. „Že jsi tak ... tak světlý.“ nedalo mi, abych se nezeptala. „Vlastně, nejste první, kdo se mě na to ptá.“ odpověděl s úsměvem. „Možná je to tím, že moji předci skutečně nejsou čistí Brazilci..“ pokračoval, aby nás uvedl do spletité historie své rodiny.
„Byli jste někdy v Hamburgu?“ podíval se střídavě na mě a Patrika. Oba jsme shodně zakroutili hlavou a odvětili, že prozatím ne, ale do budoucna bychom se tam určitě rádi podívali. „To určitě doporučuji, Hamburg je skvělé město. Ale proč to říkám: Právě v Hamburgu přibližně před sto lety nasedl můj prapraděda na loď směřující do Latinské Ameriky. Byl jsem v archivu a viděl jeho lodní lístek. Víte, v Brazílii je teď velmi populární sestavování rodokmenů?“ odůvodnil své počínání.
„To je super,“ zaujalo mě hostovo vyprávění, „a odkud tedy pocházejí tvoji příbuzní?“ „No vlastně moji předci z matčiny i otcovi strany pochází z Evropy. Z otcovy strany z Německa a z matčiny z České republiky.“ vyrazil nám dech Germanno. „Opravdu,“ podívali jsme se na mladého česko-německého Brazilce, „tak to je skvělá náhoda.“ Potěšila nás tato zpráva. „Náhoda vlastně ani ne, rád bych se během své cesty podíval, kde se můj prapraděda žil předtím, než odjel do Brazílie.“ zdůvodnil Germanno svou cestu do České republiky. „A odkud přesně tedy pochází?“ zajímali jsme se s Patrikem. „Je to malá vesnička, asi ji nebudete znát, Hrni Plna...“ pral se s českým názvem. „Myslíš, Horní Planá?“ vstoupila jsem mu do řeči, „no jasně, že ji známe, vždyť kousek odsud bydlí naši rodiče a sami tam také poměrně často jezdíme.“
Hostovi jsme doporučili ubytování, ve kterém jsme sami bydleli a řekli mu, jak se do města z Prahy nejsnáze dostane. Prý nám dá vědět, jestli jeho mise byla úspěšná. Konverzaci pak ukončil větou, že by bylo skvělé najít příbuzné v Evropě, nejen proto, že by poznal část své rodiny, ale zároveň by tak mohl cestovat do Evropy bez zařizování víza. Asi se také poohlédneme po nějakých příbuzných na jiných kontinentech...!:-)
