Proč je důležité naučit hosta, jaké je číslo jeho bytu

Předání klíčů v době odjezdu cestovatele představuje důležitou tečku za uzavřením pobytu hosta. Navzdory našim snahám se nám ale jeho úspěšné zvládnutí čas od času vymkne kontrole...

Ještě před tím, než Vám vykreslím, co se stalo, pokusím se Vás na následujících řádcích uvést do děje.  Abych Vám mohla celou situaci nastínit, bylo by vhodné Vás nejdříve seznámit s naším bytem. S Patrikem obýváme šesté patro činžovního domu. Nutno říct, že dům je velmi tmavý a patra jsou si velmi podobná, všechna podobně temná s dobou frekvence svícení světla tak, abyste v poklusu doběhli k výtahu, nedej bůh, když si chcete třeba ještě vyzvednout ze schránky poštu. To už nemáte šanci stihnout.

Právě v tomto šedavém domě, ve kterém navzdory jeho nepříjemnému zevnějšku a tmavým společným prostorům jsou rozmístěny docela solidní byty, ano právě tady ubytováváme naše hosty. A co je ještě zajímavější, většina z nich si svůj pobyt, aspoň podle zpětné reakce a hodnocení fantasticky užívá. Hostitelství totiž není jenom o krásném ubytování v centru města, ale o zážitku a osobním kontaktu, a ten mají v našem domě a v naší společnosti vzhledem k velikosti bytu stoprocentně zajištěn.

Mimo již v minulých příspěvcích nastíněných nesnází, se ale ještě kontinuálně projevuje problém hostů, zapamatovat si nejen číslo pokoje, ale samotné patro kde bydlí. Poprvé na tento problém upozornila mladá studentka z Francie, která mi okolo půl desáté večer psala zprávu, že stojí ve třetím patře budovy a nemůže si vzpomenout, ve kterém patře bydlí. Nešťastnici jsem navedla do správného patra a od té doby si dávám pozor, abych patro a číslo bytu hostům několikrát zopakovala.

Z mého omylu, že tento postup je dostatečný, mě vyvedla přibližně před dvěma týdny mladá designérka Lana, shodou okolní původem také z Francie, která mě přistihla v kuchyni právě v době, kdy jsem připravovala večeři. „Evo, něco se stalo.“ chytila mě za ruku. Vůbec jsem nechápala, co se děje a po předchozích zkušenostech si v hlavě malovala několik variant: „Třeba ztratila klíče (ale to by tady vlastně teď nestála) nebo si potřebuje prodloužit pobyt (ale to nemůže, vždyť hned po ní čekáme další hosty)...“ „Spletla jsem si patro.“ přetrhla Lana nit mých myšlenek. Tato odpověď mě rozesmála. „To není vtipné.“ ujišťoval mě náš host a barvitě mi popsala celou situaci. Chudák stála o patro níž a zkoušela se dostat dovnitř, když v tom jí otevřel starší pán v tričku bez rukávů, škaredě se na ní podíval a něco zanadával, samozřejmě česky, ale podle tónu hlasu to prý určitě nebylo nic milého. Následně zakroutil hlavou a dveře zabouchnul. Chudákovi Laně trvalou nějakou chvilku než se zorientovala a zjistila, co se stalo. „Doufám, že kvůli mně nebudete mít problémy.“ dělala si starosti. Neměli jsme, postarší pán nás pouze upozornil, abychom napříště hosty informovali, kde bydlí. Což jsem mu s radostí slíbila a horečnatě začala přemýšlet, jak to udělat, aby k něčemu podobnému do budoucna nedošlo.

Rozhodla jsem se pro ozdobu na dveře, která hosty upozorní, že stojí před správným bytem, pakliže si nezapamatují číslo. Věnec fungoval znamenitě, ale v míře mého nadšení mi nedošlo, že někdy je skutečně potřeba, aby si host číslo zapamatoval, a to v případě, když má vrátit klíč do schránky, protože zrovna nejste doma. Předevčírem jsme se loučili s naším odjíždějícím hostem – Kanaďanem původně z Ruska s tím, že druhý den odpoledne nebudeme doma, jestli by mohl klíč vhodit do schránky. „Není problém.“ zněla odpověď, „byt číslo 25, že?“ „Ne, 26.“ opravila jsem ho. Začal se smát: „Ok, pardon, to by bylo vtipné, kdybych ho hodil jinam.“ A vtipné to skutečně bylo, hlavně proto, že ho opravdu hodil jinam! Konkrétně do schránky číslo 25. Tuto skutečnost si uvědomil, ve chvíli, kdy klíče cinkli o dno poštovní schránky. Jelikož mu za 3 hodiny letělo letadlo zpět do Kanady, domluvili jsme se, že celou situaci vyřešíme s přítelem, až přijedeme domů.

Přibližně dvě hodiny po této nemilé události jsme se tedy s Patrikem vplížili k sousedově poštovní schránce. Já jsem v přibližně dvacetivteřinovém intervalu stiskávala vypínač světla a při tom sledovala, aby nás někdo v nepravou chvilku nepřekvapil a přítel s vidličkou v ruce se snažil klíč vyšťourat. Naše mise byla nakonec úspěšná! Žádný ze sousedů nás nepřistihl při činu a klíč jsme v pořádku vysoukali ze schránky. Od této chvíle tedy začínáme hledat nové řešení předání klíčů, ve kterém už schránka nebude hrát hlavní roli. Pro jistotu! Nějaké návrhy?