Ach ti Italové!

Tak jako psycholog po čase vykonávání své profese nachází společné znaky u jednotlivých osobností a na základě toho s nimi jedná, také hostitelé si po čase vytvářejí názor na jednotlivé kultury, ze kterých jejich hosté přicházejí.

Na rozdíl od psychologa to poté ale nevrcholí v úsilí tyto subjekty více poznat, ale pokud možno se jim vyhnout a více je neubytovat:-D. Od hostitelů se pak můžete dozvědět, že ano, hosté z této země bývají většinou super, ale tahle kultura představuje převážně problém... a barvitě Vám vykreslí své zkušenosti. Také my si postupem času utváříme pomyslnou mapu, do které si zaznamenáváme své zážitky. V tomto případě nám jedna země vyvstávala po určitou dobu s velkým vykřičníkem, a tou byla Itálie, potažmo Italové.

Na začátku srpna nám přistála mezi zprávami žádost o rezervaci pokoje od Margot, slečny z Říma: „Hallo! I am coming to visit Prague with a friend :) We have just a question, how it works with nocturn bus, is it easy to move and come back in the night? Thank you!“ Na fotce špulila ústa dvě náctiletá děvčata.

Žádost přišla ve chvíli, kdy jsme zvažovali program na následující víkend. Nebyli jsme si jistí, zda chceme zůstat v Praze. A proto nám jejich žádost přišla naprosto ideální. Holky jsou dvě a mají vlastní program. „Ty si vystačí samy. Kdo ví, jestli se s nimi vůbec potkáme!“ shodli jsme se s Patrikem a já odklepla žádost.

Vše bylo až do příjezdu hostů v nejlepším pořádku. Pouze se zeptali, jak se nejlépe dostat z letiště. A to bylo vše. Zdálo se, že by Italky mohly skutečně být těmi ideálními hosty. Hned při jejich ubytování ale přišlo první překvapení – namísto dvou slečen, které byly zobrazeny na profilu, na mě cenil zuby téměř dvou metrový kluk, přibližně 18letý a kurpulentní slečna s mixem několika barev ve vlasech. Jejich třičtvrtěhodinové zpoždění nepočítaje. „OK. Změna je život a pro nás se tím vlastně nic nemění.“ pomyslela jsem si a s úsměvem pokynula na pár, aby mě následoval do 6. patra našeho činžáku.

Byl pátek večer a my jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom na víkend vyrazili do jižních Čech. Jelikož jsme naše hosty neměli to štěstí večer potkat, neboť přišli domů podle očekávání v brzkých ranních hodinách, rozhodli jsme se na víkend odjet pryč s tím, že je možná i lepší, když hosté o našem odjezdu nebudou vědět a nehrozí nebezpečí, že by noční život přetáhli také do našeho bytu. A tak jsme odjeli.

Byla neděle ráno a my jsme zrovna přespávali na jihu Čech přibližně 170 km od Prahy, když mě v 7 hodin ráno probudil drnčící telefon. „Páťo, můžeš si, prosím tě, vypnout ten mobil?“ nechápala jsem, jak na takovou věc během víkendu může zapomenout. „Ale to je tvůj telefon. Někdo ti volá! Nějaké neznámé číslo!“ ohradil se Patrik v ruce svírajíc telefon. „Sakra!“ v duchu jsem tušila problém. „Prosím?“ zavrčela jsem rozespale do telefonu. „Hallo, that’s Margot,... uhmm,... are you at home, we have a small problem...“ říkal vychraptěný hlas následovaný opileckým škytáním na protější straně. „Tak co se děje?“ vyzvídal Patrik. „Ale Margot, má problém, asi brzo pozvrací telefon...“ odvětila jsem znechuceně. To je přesně věc, kterou chcete v 7 hodin ráno slyšet!

Po kratší prodlevě se ozval na protější straně mužský hlas: „ Hallo Eva, we have a small problem...“ „Ok, I have already heard this part so what’s happened?“ čekám napjatě na rozuzlení celé situace. „Somebody has stolen our keys..“ vypravil ze sebe týpek s tím, že čekají dole před vchodem do domu, jestli jim můžeme otevřít. „What?“ nechápala jsem, „but we are not at home. We are in south of Czech...“ „Pardon?“ nechápal teď zase hlas na druhé straně. A tak jsem mu musela vysvětlit celou situaci, že jsme se prostě rozhodli na víkend odjet na jih, protože bylo hezké počasí, a že v současné době ležíme v pokoji, která se nachází přibližně 170 km od Prahy. „Oh, shit!“ reagoval dotyčný, „that,s bad.“ „Yes, it is.“ Ujistila jsem ho. Co teď?

Na odpoledne jsme měli domluvený program, který jsme nemohli zrušit. Po několika minutách přemýšlení a zvažování všech variant jsme se proto domluvili s hosty, že přijedeme večer zpět, do té doby ale budou muset počkat někde venku. Štěstí, že alespoň počasí hrálo v náš prospěch a jelikož ve zprávách hlásili další teplý den, hosté se rozhodli, že se do našeho příjezdu trochu prospí v parku a následně si udělají procházku starým městem.

Jak jsme se později dozvěděli, jejich situaci poněkud zkomplikoval fakt, že jim nebyly ukradeny pouze klíče, ale také veškerá hotovost. Proto celý den strávili bez jídla a v oblečení, ve kterém původně vyrazili do klubu.  Ve večerních hodinách jsme se podle domluvy setkali před domem. Ještě štěstí, že naše hnědo-červeno-blonďato-fialovovlasá Margott nerespektuje italský trend a nechodí do klubu v botách na vysokém podpatku, jinak by pro ni byl dnešní den ještě náročnější.

A jaké jsme si vzali z této situace ponaučení? 1) Jednej s hosty na rovinu. Pakliže, nejsou přítomni, napiš jim zprávu a informuj je, že následující den, dva nebudeš doma. Nikdy nevíš, co se může stát a ne všechny situace jdou řešit po telefonu/resp. zprávou. 2) Pečlivě si vybírej, koho ve svém bytě ubytuješ. Naši hosté, měli na první pohled dobré hodnocení. Alespoň 2 ze 3 byla kladná. To poslední bylo psáno francouzsky a my jelikož nemluvíme francouzsky, jsme ho prostě ignorovali. Ve skutečnosti právě toto hodnocení nás mohlo varovat, že naši hosté mohou znamenat potencionální problém.